Wernher von Braun se narodil 23. března 1912 ve městě Wirsitz ve Východním Prusku. Byl druhým ze tří synů barona Magnuse Alexandera Maximiliana von Brauna. Von Braunové válčili už s Mongoly v roce 1245 u Liegnitzu.

Wernherova matka pocházela z německo-švédského šlechtického rodu. Vyrůstala v Anglii a hovořila šesti jazyky. Otec Magnus byl v letech 1924–1932 říšským ministrem zemědělství Výmarské republiky. O rok starší bratr Sigismund působil v německých diplomatických službách před Hitlerem, za Hitlera i po Hitlerovi.

Wernher už v pouhých čtyřech letech dokázal přečíst noviny. Od své matky dostal dalekohled, a tak se z něj stal amatérský astronom. Mladý Wernher trávil dlouhé hodiny v dílně, kde se s kamarádem pokoušeli smontovat vlastní automobil. Zanedbával školu a dokonce propadl z matematiky a fyziky. Nakonec ale už v sedmnácti letech odmaturoval s vyznamenáním a nastoupil na vysokou školu v Berlíně. Nabídnul se jako dobrovolník raketovému odborníkovi Hermannu Oberthovi. Jako Oberthův asistent sháněl peníze. Prováděli spolu nebezpečné testy raketových motorů.

Ve dvaadvaceti letech, kdy většina studentů dostávala bakalářské tituly, už byl doktorem. Stal se zaměstnancem německých ozbrojených sil. Pro vládu či vlády pak pracoval bez přestávky téměř čtyřicet let.

V pětadvaceti se stal technickým ředitelem armádní části komplexu Peenemünde Východ. V německé společnosti 30. let bylo naprosto nevídané, aby někdo tak mladý získal tak vysokou funkci. Navíc von Braun vypadal ještě mladší, než ve skutečnosti byl. S tím měl občas problémy. Přesto se čtyřikrát setkal s Hitlerem.

Von Braun stál za zrodem německé revoluční raketové střely V-2. Přestože po vojenské stránce byla V-2 nakonec zklamáním, byl von Braun velice ceněným odborníkem. Po druhé světové válce se s některými spolupracovníky zapojil do amerického raketového programu. Právě von Braunovy motory v roce 1969 vynesly první lidi na Měsíc.

Wernher von Braun byl pouze jedním z vedoucích konstruktérů amerických raket. Ale rozhodně se stal nejznámějším. Jiní na něj strašně žárlili, protože byl nesmírně inteligentní, slavný a úspěšný. Měl velké kouzlo osobnosti. Hollywood natočil o jeho životě film, ještě než mu bylo padesát.

Napsal stovky článků a odborných studií do časopisů a novin a také několik knih. Pronesl spoustu placených i neplacených projevů. O svůj honorář a příjmy z knih a článků se často dělil půl na půl se stínovými spisovateli.

Byl velmi sečtělý. Jedna paní mu napsala, že Bůh nechce, aby člověk opustil Zemi. A že je ochotná se vsadit o deset dolarů, že to člověk nedokáže. Odpověděl jí: „O letech do kosmu se v bibli nepíše nic, ale zato se v ní jasně odsuzuje sázení.“

Wernher von Braun měl také mnoho nedostatků. Pravidelně porušoval předpisy. V Berlíně jel v roce 1938 na Wittenberg Platzu na rušném, jednosměrném kruhovém objezdu v protisměru jen proto, aby zjistil, zda ho za to zatknou. Zatkli.

Rád pilotoval letadlo. Kdykoliv se na obloze objevil mrak, von Braun si to namířil rovnou do něj. Bral to jako výzvu pro své letecké schopnosti.

Jeho vztah k alkoholu vystihuje tato věta: „Nikdy jsem nevěřil chlapovi, který by se nenapil.“ V hotelích se před odjezdem vždy ujišťoval, zda jeho pobočník vzal všechen alkohol z pokojového baru. Von Braun to považoval za součást svého kontraktu. S asistentem se rozdělili podle toho, co komu doma právě chybělo.

Pokoušel se přestat kouřit. Nedokázal to a neustále loudil cigarety od ostatních.

Rád se bavil. Ve společnosti mužů mluvil sprostě. Na služebních cestách pil do noci whisky. Druhý den si pak přispal. Jen málokdy u sebe měl hotovost, takže placení účtů neomylně nechával na druhých.

Byl expertem v manipulování lidí. Ti dělali, co si on přál, aniž by přitom vystupoval pánovitě. Často znal řešení problému předem. Přesto chtěl, aby to byli kolegové, kdo jeho řešení navrhnou. Jeho porady se nekonečně protahovaly, protože pracovníci na nich mohli vyjádřit svůj názor, aniž by je někdo přerušoval. Kromě von Brauna. On často druhým skákal do řeči a přerušoval horší řečníky dříve, než domluvili. Často byl ve sporech. Rád říkal: „Nikdy nedosáhnete pokroku bez tření.“

Byl génius i neuvěřitelné nemehlo, pokud šlo o obyčejné domácí přístroje. Létal s tryskovými letadly, ale nedokázal ovládat tlačítka na videu. Zapomínal se cestou z práce stavit v obchodě, kam ho žena poslala. Zapomínal vyzvednout čekajícího kolegu, se kterým se ráno dohodl, že pojedou jedním autem. Zapomněl si vzít opasek. Přišel do kanceláře s každou ponožkou jinou.

V roce 1973 našli von Braunovi nález na levé ledvině, ale on operaci odkládal. Promarnil tak drahocenný čas, přestože věděl, že jeho matka zemřela na rakovinu v roce 1959. Von Braun zemřel ve čtvrtek 16. června 1977. Bylo mu šedesát pět let a tři měsíce.*

(* Ward Bob: Doktor vesmír, život Wernhera von Brauna, BB/art, Praha, 2008)

To je příběh úspěšného člověka

Najdete v něm to, co spojuje úspěšné lidi. Přestože mnoho pozitivních knih o úspěchu hlásá, že základem je tajemství přitažlivosti – že štěstí si nějak přitáhnete –, já tvrdím, že štěstí většinou musíte mít už předem. Ještě než si ho můžete přitáhnout.

Většina pozitivních knih píše o tom, že původ nerozhoduje. Jenže 90 % jejich autorů je z USA – ze země původu současného západního úspěchu. Nikdo z nich není z nejchudších oblastí naší zeměkoule. Nejsou z Konga, Zimbabwe, Libérie, Somálska nebo Nigeru – tedy ze států s nejnižším HDP na obyvatele. V této knize se naopak dozvíte, že původ má obrovský vliv na úspěch. Poznáte spoustu dalších příkladů, co má i nemá vliv na úspěch, přestože si většina lidí myslí opak.

Von Braun měl dobrý původ, talent i štěstí. Uměl se koncentrovat na své věci a často kašlal na přízemní starosti jiných. Uměl si udělat PR (public relations), ale tím i nepřátele. Uměl manipulovat jinými lidmi.

Úspěšní lidé mají hodně chyb. O nich pozitivní knihy většinou nepíšou. Von Braun pil alkohol. Dělal malé podvody. Nedodržoval hodně společenských pravidel. Často se choval nezodpovědně.

Dá se najít nějaký vzorec na úspěch?

Podívejme se na další příběh.

Coco Chanel pořádala roku 1937 ve svém apartmá v Rit­zu večeři na počest Winstona Churchilla a jeho syna Randolfa. Ke konci hostiny byl budoucí slavný britský premiér opilý do němoty. Usedavě naříkal, protože král Eduard VIII. se vzdal trůnu, aby se mohl oženit s rozvedenou Wallis Simpsonovou.*

(* Gidel Henry: Coco Chanel, Garamond, Praha, 2008)

Takto se chová úspěšný muž?

Ale on byl úspěšný! Měl skvělý původ. V mládí byl uznávaný novinář a válečný dopisovatel. Jako politik byl členem Dolní sněmovny v letech 1900–1922 a 1924–1964. Přes šedesát let! V roce 1908 byl jmenován ministrem obchodu. A pak už to jelo. Byl ministrem vnitra, ministrem námořnictví, ministrem pro výrobu válečného materiálu, ministrem války, ministrem kolonií, ministrem financí a ministrem obrany. Ale hlavně byl premiérem Spojeného království v letech 1940–1945 a 1951–1955. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století. Ale to není vše. Jako spisovatel získal Nobelovou cenu za rok 1953 za šestidílnou historii 2. světové války. To je příběh velice úspěšného člověka. Přesto se často choval jako dítě!

Čím se tedy vyznačuje úspěšný člověk?

Joanne Rowlingová až do doby, kdy napsala 4. díl Harryho Pottera, neuměla řídit auto. Přitom v jejích knihách hrdinové jezdí a létají na všem možném. A jaká byla ve škole?

Ve vstupním testu z matematiky získala jen polovinu bodů a učitelka ji zařadila mezi hlupáky. Nepřijali ji na oxfordskou katedru moderních jazyků. Šla proto na univerzitu v Exeteru. Tam se nejprve zapomněla zapsat ke zkouškám. Těmi pak prošla s odřenýma ušima. Závěrečné zkoušky udělala jen průměrně. Měla deprese, protože byla stále bez peněz s malou dcerou poté, co musela utéci od násilnického manžela. V červnu 1990 si ve vlaku z Manchesteru do Londýna vysnila příběh kouzelnického učně. Na podpoře a rozvedená psala jeho příběh v kavárně s dcerou v kočárku. Dvanáct nakladatelů ji odmítlo. Chytil se až Bloomsbury. Její rukopis se třemi ukázkovými kapitolami byl nejdříve odmítnut. Ale než ho úplně vyřadili, všimla si ho náhodou Bryony Evensová. Výsledkem byla její první smlouva, která jí přinesla 1 500 liber. A pak přišla bomba – 100 000 liber za autorská práva do USA. Tato zpráva z ní udělala hvězdu. Stal by se Harry Potter takovým fenoménem, kdyby za to nedali takovou sumu? Asi ne. Natáčení filmu byl jen vrchol ledovce. Většina úspěchu je v reklamách a PR, aby se na to lidé těšili. Bloomsbury dala na kampaň čtvrtého dílu Harryho Potttera dva miliony liber. V anglicky mluvících zemích se pak prodalo 5,3 milionu kusů. *

(* Smith Sean: Sen jménem Harry Potter, Euromedia Group, Knižní klub, Praha, 2002)

Jak přišla Rowlingová na ta skvělá kouzelná jména?

Všechny je našla ve slovnících a atlasech. Jen jedno jméno je originální – famfrpál. Dokonce byla obviněná, že i příběh samotný opsala z díla N. K. Stoufferové z roku 1984. Ale sepsala to tak, že ji milují jak děti, tak i jejich rodiče.

Opět je zde několik pravidel úspěchu

Jsou u Rowlingové nějaké zásadně nové myšlenky?

Vůbec! Jenže to pro úspěch není rozhodující. I Shakespeare podle mnoha divadelních teoretiků v podstatě nenapsal jedinou původní hru. Byly to „vykradené“ dřívější náměty. Romeo a Julie jsou od Bandella, Hamlet je stará severská sága. Ale udělal to tak jednoduše a dokonale, že to každý pochopí.

Takže se nám objevují další znaky úspěchu:

1. Nemusíte být originální.
2. Nespravedlnost.
3. Nemusíte ani dokonale ovládat to, v čem se prosadíte. Rowlingová v angličtině nevynikala.

úryvok z knihy O úspěchu
Viac na www.o-uspechu.sk