… A to všechno dělají s lidmi, kteří často nemají šipku! Zde je jedna z hlavních příčin vyhoření manažerů. Z pocitu zmaru, když ti, kterým věnovali svůj čas, energii i peníze, stejně skončí. Skončí, protože mají malou šipku, přestože se jim motivace zvenčí líbí.

Vaše pomoc je u lidí s malou šipkou většinou zbytečná. Slepici prostě nenamotivujete ke schopnostem orla! Vy nejdříve musíte najít ty, které nemotivovat a nevěnovat se jim. Pak se věnujte těm, kteří mají velkou šipku.

Z hlediska motivace můžeme lidi rozdělit do dvou skupin podle toho, co říkají

1.Lidé přesvědčení, že své neúspěchy mohou nějak sami napravit. Jim se motivace zvenčí líbí, ale pracují i bez ní.

2.Lidé přesvědčení, že jejich neúspěchy jsou způsobeny nějakým nezměnitelným nedostatkem. Oni „vědí“, že to nemohou zlepšit. Často mluví o osudu, a že to tak asi má být. Mají malou šipku a sami sebe vnímají jako oběť systému či jako pěšáky na šachovnici, ne jako strůjce vlastního osudu. Výkonnost těchto lidí se nadřízení snaží zvýšit motivováním zvenčí. Jenže to je jen krátkodobé a finančně a časově nákladné; a z dlouhodobého hlediska to nemá cenu. Jenže jim se to líbí a často to po nadřízených vyžadují.

Jak poznáte ten druhý typ lidí?

Jednoduše. Dobrovolně neudělají nic navíc. Mají málo iniciativy. Když vznikne potřeba práce navíc, často zaujímají postoj typu „To není moje starost“ nebo „Já mám svého dost“. Nechtějí se ani sami vzdělávat. Stále čekají na nějaké řešení zvenčí, které přijde… Ale ono nepřijde.

Dalším problémem lidí s malou šipkou je to, že často něčemu věří jen proto, že tomu věří i ostatní. V psychologii se tomu říká sociální důkaz. Když si lidé nejsou jistí, co mají dělat, dívají se po druhých a pak dělají hlavně to, co ostatní. Sociální důkazy ale lidi omezují. Navíc také nejsou vždy správné. Bohužel většina lidí se chová jako ovce. Protože strach z nesouhlasu a potřeba souhlasu okolí je pro ně mnohem silnější motivací než vlastní ctižádost.

Lidé s malou šipkou také touží po úspěchu a v představách ho dosahují. Vraťme se ale k naší definici: Vnitřní motivace je nespokojenost se současným stavem spojená s aktivním odstraňováním příčin nespokojenosti. Už víte, že rozhoduje druhá část. Jenže aktivní činnost často vede k omylům. Neúspěchy přináší strach z dalších neúspěchů. To je silná emoce, která snižuje ctižádostivost. Zmenšuje už tak malou šipku. Pokud takoví lidé opakovaně zažili neúspěch, mají sklon vyhýbat se novému pocitu neúspěchu.

Dobíjení baterek – omyl lidí s malou šipkou

Lidé s malou šipkou se chovají, jako by jejich současný život byl rozsudek. Věří, že nic nedokážou změnit. To je ten nejhorší případ.

Pak jsou lidé, kteří občas přemýšlí o tom, že by chtěli udělat nějaké zásadní změny ve svém životě, ale cítí, že na to nemají dostatek vnitřních sil. Nemají dost velkou šipku, proto chtějí pomoc zvenčí. Chtějí dodat motivaci, stejně jako se dobíjejí baterky. Taky o tom tak mluví, že si „dobíjejí baterky“… Ale to mi vždy říkají lidé, u nichž je vidět, že nejsou zrovna úspěšní. Už jste slyšeli opravdu úspěšné lidi mluvit o „dobíjení baterek“?

Pochybuji. Oni jsou totiž každé ráno nabití. Nepotřebují na to nikoho jiného. Určitě jsou večer unavení, ale příští ráno opět budou plní energie – bez motivačních keců zvenčí. A bez nějakého dobíjení baterek.

Lidé, kteří jsou pod vlivem charis­matické autority, o ní říkají, že jim dobíjí baterky. Přitom je ani nenapadne, že ona sama se nijak nedobíjí. Už to má v sobě!

Nyní přijde záludná otázka. Máte to v sobě i vy? Skutečně dokážete dodávat sílu lidem kolem sebe? Anebo cítíte potřebu nějak se dobíjet?

Většina lidí bohužel potřebuje vnější povzbuzení, aby je popohnalo kupředu. Pro jejich růst je to životně důležité. Oni se sami povzbudit a popohnat neumějí. Myslím si, že pokud potřebujete povzbuzení zvenčí, máte velký problém. Nejste-li spokojení a neděláte-li sami změny, abyste se zlepšili, pak nemáte šipku. Povzbuzování jinými lidmi je pak často jen mrhání jejich energií. Navíc to, co jednoho člověka povzbudí, může druhého nechat chladným nebo ho to může i rozladit. Každý jsme totiž jiný.

Všichni instinktivně cítí, že lidé s malou šipkou musí být více chránění před možným nebezpečím zvenčí. A také před lidmi s velkou šipkou. To jsou ale také důvody, proč se šipka těch „slabších“ nezvětšuje. Oni se nesnaží! Nemají důvod, protože spoléhají na ochranu ze strany schopnějších. Například děti s různými dysfunkcemi jsou dnes ve škole dokonce zvýhodňovány – nejsou známkovány. Jenže tak velká ochrana jim paradoxně moc nepomůže. Zvyknou si na „lepší zacházení“, a často proto zpohodlní.

Nespokojenost nestačí

To, co chci, ale nemám, je zdrojem nepříjemných myšlenek. Protože porovnáváme to, co máme, s tím, co chceme. Také se porovnáváme s jinými lidmi. Výsledkem toho porovnávání je nespokojenost. U lidí s malou šipkou to tím končí. U lidí s velkou šipkou je to druh duševní bolesti, která je někam žene. Jelikož za tím aktivně jdou, lidé s velkou vnitřní motivací se nenudí. A ti s malou šipkou velmi dobře znají nudu. Člověk je jediný živočich, který se může nudit – to je problém neúspěšných.

Většina lidí žije ze dne na den svým rutinním životem, který je často nudný. Mezi pětatřiceti až pětapadesáti lety přichází známá krize středního věku. Začnou se vynořovat závažné otázky typu

To má být vše, co dostanu od života?

Něco jim chybí a začnou pociťovat prázdnotu. Nemohou najít smysl dalšího života. Stáří představovalo v tradiční kultuře často vrchol toho, čeho mohl jedinec dosáhnout. V dnešní společnosti mívá většinou stáří a odchod do důchodu spíše horší důsledky. Pro starší lidi, kteří už nežijí se svými dětmi a museli zanechat práce, není snadné mít na konci života smysl života. Nemají se o co starat. Dnes mnoho lidí zůstává zdravých do vysokého věku. Důchodci musí najít nový začátek. Jinak se ukoušou nudou.

Velký americký spisovatel John Steinbeck jednou napsal:

Přirozeností člověka je, že tím, jak stárne, začíná se bránit změně, zejména pak změně k lepšímu.

Lidé s malou šipkou mají velké problémy se zvládáním změn. Objem informací nutných pro život ve společnosti roste geometrickou řadou. Nikdy v lidských dějinách nebyla informační exploze tak rychlá, jako je tomu v této době. Dnes už je většina vědomostí ze škol zastaralá, ještě než dosáhneme vrcholu kariéry. V minulosti mohl absolvent vysoké školy využívat celou dobu své praxe to, co se naučil v mládí. Dnes se musíme vzdělávat celý život, chceme-li uspět. K tomu potřebujeme mít silnou šipku.

S tím souvisí i to, že lidé s malou šipkou chtějí mít jistotu a všechny dostupné informace. Jenomže to už není v lidských silách, protože je jich moc. Navíc většinou ani všechny informace nepotřebujete. Ti s velkou šipkou se „rozjedou“ a po cestě si najdou chybějící informace, které přitom stejně rychle zastarávají.

Místo aktivního zvládání změn a hledání skutečného štěstí lidé nacházejí krátkodobé „virtuální“ štěstí. Kde?

Většinou v televizi. Mladší lidé postupně přecházejí na internet. Sociál­ní výzkum provedený mezi léty 1975 a 2006 mezi 30 tisíci dospělých Američanů prokázal, že spokojení lidé tráví u televize 19 hodin týdně. Nešťastní ale 25 hodin. To je přes 3,5 hodiny denně. Nešťastní lidé tedy tráví o třetinu víc času u televize než lidé, kteří sami sebe pokládají za šťastné. To platí bez ohledu na vzdělání, rodinný stav, výšku příjmů a věk. Navíc šťastnější lidé jsou více sociálně aktivní, častěji chodí k volbám a více čtou než ti méně šťastní. Televizní a internetová zábava umožňují lidem prožívat krátkodobé potěšení a poskytují útočiště lidem, kteří jsou nešťastní.

Kdo nemá vnitřní jistotu, hledá vnější – a na to jsou televize s internetem ideální. Ty hrající bedny vás nesoudí. Nejsou ani příliš složité, takže skoro každý se s nimi nějak „domluví“. I ten nejnešťastnější člověk je umí zapnout a pasivně se tak zabavit. To je ideální zahánění nudy pro ty s malou šipkou.